Kdo jsem já?
Docela obyčejná ženská, nerada přiznávám čerstvá padesátnice, pracující, matka dvou dospělých synů.
S „uměleckou“ tvorbou jsem začala dřív než kam sahá moje paměť, jedním z mých prvních počinů byla malba na zeď ve věku asi dvou let. Musím říct, že jde zřejmě o dědičnou záležitost, neboť můj syn ve věku tří let vyzdobil ložnici hloubkovými freskami šroubovákem za pomoci voskových pastelek. Samozřejmě 14 dní po vymalování.
Moje nejstarší vzpomínky jsou na to jak kreslím a kreslím a široké příbuzenstvo mě zásobuje skicáky, pastelkami a voskovkami. Vzpomínám si na hromady žlutých papírů, kterými mě zásobovala teta Anička, která pracovala na rentgenu. myslím, že s nimi byly proložené rentgenové negativy před použitím. Dodnes jich několik mám.
Kreslení mě pak provázelo do doby než se u babičky na dvorku zakopával kabel a já objevila překrásný žlutý jíl. Rázem se všude objevovala zvířátka, zejména prasátka, vázičky a spoustu dalších úžasných výtvorů. Babička prorokovala, že ze mě bude cihlářka. Bohužel z tohoto období se žádný výrobek nezachoval.
Dobu jílovou jsem krátce proložila asfaltovým obdobím. U babičky v Kosmonosech stál na zahradě sud asfaltu, který čas od času sluníčko rozehřálo natolik, že se dal dloubat a daly se z něho krásně vyrábět kuličky. Odhaduji, že to bylo tak v pěti až šesti letech, protože dřív jsem do toho sudu neviděla a nedosáhla. Po té co jsem strávila několik večerů sedíc na zápraží s lžící sádla a šmudlala sádlem asfalt dolů z rukou i z trička jsem se vrátila zase k modelování z jílu. Toto kreativní období se nesetkalo s širší podporou, protože asfaltová kulička ponechaná na sluníčku na lavičce a jiných místech nezůstane dlouho kuličkou kuličkou.
Asi tak někdy v tomto věku babička usoudila, že už bych mohla dělat něco užitečného a začala mě učit vyšívat křížkovým stehem a háčkovat. Zhruba někdy mezi gymnáziem a vysokou školou k tomu přibylo paličkování, které mi vydrželo přesně do doby než se můj první syn postavil a zjistil, že paličky visící ze stolu jsou úžasná záležitost na hraní.
Tak to jsem já
Dlouhou dobu jsem jenom vyšívala, háčkovala a modelovala z moduritu. Moc jsem si přála dělat keramiku, ale v té době byl v celé Praze 6 snad jenom jediný keramický kroužek a pořadník zájemců dlouhý jako Lovosice. Takže na keramickou hlínu jsem si poprvé sáhla až jako dospělá. Moje teta Jana mě vzala do dílny ke své známé keramičce Jasně Pšeničkové (krásné jméno, že), která mi všechno ochotně ukázala a vysvětlila a dala mi asi dvě kila hlíny abych si mohla doma tvořit. Je to zvláštní, ale mým prvním výtvorem bylo prasátko. Hlínu jsem využila do posledního drobečku, vyrobila jsem si několik věcí a některé z nich mám dodnes.
Když po revoluci začali vznikat keramické dílny jako houby po dešti začala jsem hned chodit do kroužku pro dospělé. Šťourat do hlíny je úžasný relax, zejména pro čerstvou mámu na mateřské dvojnásobný. Keramice jsem zůstala věrná asi 15 let. a mezi tím se k tomu všemu přidávaly další řemesla a výtvarné techniky – drátování, pletení košíků, malování na hedvábí, na sklo, na keramiku, potom sklo – vitráže tiffani technikou a vinuté perle, trochu patchvork a jiné textilní záležitosti. A konečně šití plyšových a jiných medvídků, plstění jehlou i mokrou cestou a ubrousková technika – decoupage. V poslední době mi učaroval porcelán a dřevo. A tím určitě nekončím (alespoň doufám). Techniky a materiály přibývají rychleji než stačím sledovat.